www.j-vejvoda.cz

Josef:
Someone once told me that music is the voice of God. When I hear your salon orchestra playing all these old favorites, the songs my parents and grandparents would play and sing, with the beautiful vocal arrangements, the delicate, rhythmic phrasing of the strings, piccolos, horns and drums. Well, it's as if we are truly together again. My mother had a beautiful singing voice and in your music I can hear her once again, singing to me, wiping away the tears from a childhood injury or illness. I cannot tell you how much love flows from your music, it is incredible.

I am 59 years old. My father played Czech music on his concertina all of his life. When I was 6 yrs old, he taught me how to play the drums to accompany him. We were amateur musicians, living on a small farm in Illinois, south of Chicago, but we played at dance halls, taverns, in picnic groves and at family gatherings. After I went on to college, my mother and father sold the farm and moved back to Chicago. He spent the next 20 years transposing and arranging music, inviting other musicians who played the saxophone, violin, trumpet or concertina to join him. So I have a small appreciation of what it must have been like for you to have grown up listening to your father's orchestra. What magnificent music Jaromir Vejvoda has given to the world!!

I have never lost my love for this music. I can feel every note, and still have a special appreciation for the drums. Please count me as one of your most enthusiastic fans. I have an appreciation for all types of music and was very pleased with the short pieces "One Minute Dance", "Ahimsa" and "Super Jet".

I now live in a small community in Pittsburgh. Each year in April, we schedule a night at a restaurant where we have an ethnic festival, prepare food and celebrate a different heritage. In the past, we have celebrated Italian, French, Spanish, Costa Rican, Ugandan, and Greek Food. This coming April we will be celebrating Czech Night. I would like to play some of your CD's to show them what the flower of Czech music sounds like! One song I have been unable to obtain is the Czech National Anthem, played by a salon orchestra. Have you ever recorded "Kde Domov Muj?" I would love to play this song for my neighbors on Czech night. It would bring the room to tears.

Once again, thank you for giving me the opportunity to express what a pleasure it is to hear your music. You are a beloved artist in your country and in the world.
I sincerely hope you have many years left to share your wonderful music with the world.

Djekuji mnohokrat

Frank J Losos III

IX. ročník festivalu dechových orchestrů
Vejvodova Zbraslav 24. - 26.09.2004
[Dechovka č. 6/2004]

Festival Vejvodova Zbraslav se koná od roku 1996 každým rokem poslední víkend v září za účasti našich i zahraničních orchestrů. Cílem festivalu je především propagace české hudební tvorby v oblasti dechové hudby a propagace původní české tvorby.
"Po tatínkově smrti jsme všichni tři začali uvažovat co dál Když se nám, mým bratrům Jaromírovi, Jiřímu a mě podařilo udělat stálou výstavu o životě a díle našeho tatínka v hospůdce Škoda lásky na Zbraslavi, přemýšleli jsme o tom, jak ještě oživit tatínkovy písničky. Shodli jsem se na festivalu a soutěži o nejlepší interpretaci některé z tatínkových skladeb a festival Vejvodova Zbraslav byl na světě" připomíná začátky dnes světoznámého festivalu jeden ze synů Jaromíra Vejvody, Pepík:
"Řekli jsme si, že táta pro muziku i pro nás udělal mnoho a proto mu to musíme vrátit.… Mám pocit, že Vejvodova Zbraslav se dostává do podvědomí milovníků dechové hudby. Svědčí o tom mnoho, dopisů, telefonátů i osobních rozhovorů na toto téma. Lidé se ptají mě i bratů, kdy zase bude festival, kdo bude hrát a většinou dodávají: "U vás je to takový šikovný, vše se odehrává na málem prostoru, soutěž je v divadle, hned vedle je stan, ve kterém se stále hraje, slavnostní průvod kapel s mažoretkami a monstr koncert je také hned vedle". Chci tím říci, že nás velice těší, že na Vejvodou Zbraslav už se jezdí téměř z celé republiky. Nejen to, jezdí návštěvníci ze zahraničí a loni se jako hosté zúčastnili zpěváci z Německa a Anglie.

Hrádecká kapela s dirigentem Františkem Lukešem ve stanu při nedělním matiné	Monika Vejvodová - Štěrbáková diriguje Vejvodovu kapelu. Na festivalu mj. zazněla i písnička "Vzpomínka na dědečka", kterou Monika věnovala svému dědečkovi.

JUNIOR, dechový orchestr ZUŠ Praha 10 Hostivař s dirigentem Josefem Zettlem	Josef Vejvoda při děkovačce s Vejvodovou kapelou

Malý pomocník dirigentky...	Kutnohorská Křídlovanka patří mezi nejmladší dechové kapely u nás

VÝSLEDKOVÁ LISTINA - Vejvodova Zbraslav 2004

Porota pracovala ve složení:
Karel Bělohoubek - předseda
Stanislav Horák, Jaroslav Zeman
Jaromír Vejvoda - tajemník

Bronzové pásmo:
Stendaler Rolandmusikanten e.V.(D)

Stříbrné pásmo:
Passauer Dreiflüssemusikanten (D)
Dechový orchestr ZUŠ Přeštice(CZ)
Hrádecká kapela (CZ)

zvláštní cena poroty za nejlepší sólový výkon - zpěv:
Iva Mužová a Josef Kabourek

Zlaté pásmo:
"Kleine Blasmusik" MV Eisingen / MV Linkenheim-Hochstetten (D)

zvláštní cena poroty za nejlepší dirigentský výkon:
Thorsten Reinau

zvláštní cena poroty za nejlepší sólový výkon: baryton
Stefan Franz

cena nejsympatičtějšímu orchestru, cenu věnoval Svaz hudebníků ČR a předal ji prezident Miloslav Zelenka:
JUNIOR, dechový orchestr ZUŠ Praha 10 Hostivař (CZ)

zvláštní cena poroty za nejlepší provedení povinné skladby - cenu předal senátor Edvard Outrata

zvláštní cena poroty za nejlepší sólový výkon zpěv:
Věra Buřilová a Jiří Chmelař

zvláštní cena poroty za nejlepší sólový výkon trubka:
Viktor Hruška a Josef Počepický

zvláštní ocenění nejmladších účastníků soutěže:
Pavel Martínek (10 let) - bicí a Petr Venzara (11 let) - trubka

Zlaté pásmo s vyznamenáním:
Dechová hudba Křídlovanka (CZ)

zvláštní cena poroty - ocenění za dramaturgii soutěžního vystoupení
LAUREÁT FESTIVALU: DECHOVÁ HUDBA KŘÍDLOVANKA

SNOVÉ SETKÁNÍ
[recenze alba Benny Bailey & Josef Vejvoda Trio „A Meeting To Build A Dream On“]

V historii českých jazzových alb není mnoho živých nahrávek, zachycujících prostředí a náladu jediného večera s tak výtečným výsledkem. Vzpomínám si jen na nahrávku tandemu Stivína a Daška, převzatou ze zahraničního festivalu v Lublani z počátku sedmdesátých let, a na Jazzissimo z roku 1981, na kterém se Laco Déczi se Svatoplukem Košvancem setkali v Parnasu se Sonny Costanzem a bubeníkem Davem Wecklem. 13. října roku 2000 přibyl do této početně skromné série snímek další. Na festival v Přerově se onoho dne na pódiu - a to skutečně až na pódiu, bez jediné zkoušky a bez dohody předem - setkalo trio bubeníka Josefa Vejvody s trumpetistou Billy Baileym. Bailey je ročník 1925, člen big bandů Dizzyho Gillespieho a Lionela Hamtona, a host prvního pražského Mezinárodního jazzového festivalu z roku 1964. Josef Vejvoda, ročník 1945, je o dvacet mladší, partner Karla Velebného a dlouholetý člen JOČRu. Členové jeho tria jsou zase o dvě desítky let dál: pianista Kryštof Marek, ročník 1967, a basista Ondřej Štajnochr, 1968. Je to malá historie jazzu v kostce - tím spíše, jestliže Benny Bailey zakončí nahrávku písničky Memories of You parafrází Armstrongovy fanfáry z jeho slavného West End Blues z roku 1927, kdy Baileymu byly sotva dva roky. A co víc - autorem písničky je Eubie Blake, zatím snad jediný jazzman, který se roku 1963 dožil rovné stovky let, aby za pár dní na to spokojeně odešel.
Setkání je tak svědectvím o kontinuitě tradice, která je i po tak dlouhé době stále ještě překvapivě živá a ve šťastných okamžicích přináší výtečnou, šlapající a strhující muziku. Album ukazuje názorně, jak taková muzika vzniká, jak se trio s věhlasným trumpetistou navzájem oťukávají a postupně s sebou strhují i obecenstvo. Dodatečný odposlech nahrávky zapůsobil na účinkující natolik, že se rozhodli pojmenovat album parafrází titulu písničky, kterou Bailey v Přerově dokonce zazpíval, ačkoliv jeho poslední zpěvácké vystoupení proběhlo hned na samém začátku jeho kariéry: A Meeting To Build A Dream On, Setkání, o jakém se vám může jen zdát. Na rozdíl od většiny snů, jaké nás v noci obvykle pronásledují, je tohle sen nanejvýš příjemný.

Lubomír Dorůžka

BENNY BAILEY ZNOVU V HRADCI KRÁLOVÉ [6. listopadu 2002]

Hradec Králové - Další koncert z cyklu "Festivalové návraty" připravilo hradecké sdružení Jazz Goes to Town na úterý 12. listopadu.
Tentokrát si milovníci kvalitního jazzu přijdou skutečně na své. Josef Vejvoda (v minulosti hrál mj. s SHQ Karla Velebného či Jazz Cellulou Laca Decziho) přiveze do Hradce Králové jazzovou hvězdu první velikosti, kterou je legendární trumpetista Benny Bailey, rodák z amerického Clevelandu.
Za více než padesát let profesionální dráhy tohoto skvělého muzikanta angažovaly takové osobnosti světového jazzu jako je Dizzy Gillespie, Lionel Hampton či Quincy Jones.
Návštěvníci loňského ročníku Jazz Goes to Town zařadili jeho vystoupení k vrcholům festivalu. Proto, když se objevila nabídka jeho koncertu, pořadatelé neváhali. Hradečtí diváci tedy uvidí následující sestavu: BENNY BAILEY (USA) - trubka, Josef Vejvoda – drums, leader, Kryštof Marek – piano a Ondřej Štajnochr – bass
Koncert se uskuteční od 19,30 hod. v klubu Kavalír v Gayerových kasárnách.

Jazzman s polkou v krvi.
[číslo 34/2001; vychází 13. srpna; titulní rozhovor]

Josef Vejvoda je muzikant, který v posledních deseti letech přebíhá od jazzu k dechovce a zpět. Zdá se vám to divné? Pak vězte, že uznávaný jazzový bubeník a skladatel je synem legendárního Jaromíra Vejvody (1902-1988), autora polky Škoda lásky, nejhranější české skladby všech dob, jejíž refrén je také nejznámější melodií, jakou kdy česká hudba dala světu. Po deseti letech pilné práce na otcově hudebním odkazu se Josef Vejvoda před časem opět vrátil ke své největší lásce - k jazzu. S Kryštofem Markem a Ondřejem Štajnochrem natočil pro firmu Radioservis unikátní album A Meeting To Build A Dream On (Snové setkání), jež je záznamem koncertu, při kterém se Trio Josefa Vejvody v průběhu loňského jazzového festivalu v Přerově sešlo se slavným americkým trumpetistou Bennym Baileym

Josef Vejvoda: Jazzman s polkou v krvi

Jak se člověku přihodí, že se ocitne na jednom pódiu s takovou legendou?

Přispěla k tomu náhoda. S organizátorem přerovského festivalu jsme se domlouvali, že bychom si u nich v triu zahráli s nějakým zahraničním hostem. Ještě pár dnů před koncertem to ale vypadalo, že se nikoho nepodaří zajistit. Pak zavolali, že sehnali Bennyho Baileyho a jestli si s ním nechceme zahrát. To víte, že jsem byl rád a hned jsem se ptal, co pro to můžu udělat. Prý "nic, jenom se sejdete a uděláte si zkoušku". V den koncertu jsme tedy postavili nástroje a čekáme na Baileyho. Ten byl ale v klidu na hotelu. Ředitel festivalu silně znervózněl a poslal pro něj auto. Bailey přijel a hned že jdeme hrát. Vysvětlili mu, že je hlavní hvězda festivalu, a ta vystupuje až poslední. "Tak mě zase odvezte na hotel a až na mě přijde řada, přijedu," povídá. A bylo po zkoušce.

Kdy jste se dohodli na repertoáru?
Až těsně předtím, než jsme šli na pódium. Bailey nám nadiktoval názvy sedmi skladeb a řekl, v jakém pořadí je chce hrát. Pak jsme šli rovnou na plac, Bailey to odklepal a hrálo se.

To mohlo špatně dopadnout...
Jenže výsledek je senzační, ještě štěstí, že se koncert natáčel. Malinká nevýhoda nahrávky spočívá v tom, že nikdo nepočítal s tím, že se točí deska, takže akusticky to není dokonalé. Ale co se týče hudby, to je radost.

Pan Bailey je podobného názoru?
Můžete se ho zeptat osobně. Od 14. do 21. října bude v Praze pobývat na oficiální pozvání Českého rozhlasu. Chystáme křest desky plus několik koncertů po republice, moc se na to těšíme. Ovšem kazetu s nahrávkou jsem mu samozřejmě už před časem poslal. Vzápětí mi přišel mail tohoto znění: "Koncert se vyvinul skvěle, i když jsme neměli žádnou zkoušku a sešli se vůbec poprvé. K neuvěření!" Když to napíše on, tak to platí. Bailey není žádný zajda.

To věru ne, jazz hraje už pětapadesát let a na pódiích se potkal s leckým, včetně Gillespieho, Hamptona nebo Quincyho Jonese. Vy jste s ním nehrál?
Já mám pocit, že jsem s ním kdysi hrál nějaký záskok. Ale na to jsem si v tom Přerově nevzpomněl, tam jsme k sobě přistoupili jako muzikanti, kteří se nikdy neviděli.

Album Snové setkání je mimo jiné dokumentem o setkání několika muzikantských generací. Vy sám byste mohl být Baileyho syn, vaši spoluhráči z Tria by zase mohli být syny vašimi. Nebyl v tom problém?
Já myslím, že na věku nezáleží. V Přerově jsme se všichni snažili přizpůsobit Bennymu, byli jsme doprovazeči a neměli ambici předvádět se jako sólisté. Byli jsme skromní - a to je v jazzu velké umění. Ne každý jazzman dokáže být pokorným a podřídit se. Ale když se to podaří, je to na hudbě znát.

Jaká je vlastně historie Tria Josefa Vejvody?
Trio jsem zakládal v době, kdy jsem jazz už řadu let nehrál. Někdo mi zavolal, jestli bych si nechtěl zahrát v Německu na nějaké vernisáži. Namítal jsem, že už nehraju a ani nemám kapelu, ale oni mě prostě chtěli. Tak jsem zavolal Mácovi Štajnochrovi a ten přivedl Kryštofa Marka. Zjistili jsme, že jsme na stejné struně, a pak už se nám zdálo hloupé přestat. Tím spíš, že v Německu jsme museli hrát standardy, ale hned po návratu do Prahy jsme velmi přirozenou cestou vytvořili vlastní repertoár. Nakonec jsme v triu natočili i desku s názvem One Minute Dance, která je stylově hodně kontrastní k tomu, co jsme udělali s Bennym. Snad taky brzy vyjde.

Mluvili jsme tu o jazzovém mládí, zajímalo by mě, jaké perspektivy má dnes generace mladých jazzmenů v porovnání s tím, co jste v jejich věku mohl dosáhnout vy?
Dneska jsou možnosti nesrovnatelně větší. Mladí mají velkou výhodu v tom, že se můžou snadno dostat k materiálům, které pro nás neexistovaly. A pokud je současně muzikant organizačně schopný, může si sehnat spoluhráče z celého světa. To my byli rádi, že jsme absolvovali pár festivalů a navázali vůbec nějaké kontakty.

Ale vy jste měl v době, kdy jste začínal, také jednu velkou výhodu. V roce 1966 jste jako jednadvacetiletý nastoupil do slavné kapely SHQ Karla Velebného.
Když je člověk ve správném čase na správném místě, stát se může ledacos. V polovině šedesátých let emigroval bubeník Milan Mader a Velebný mi nabídl místo v SHQ. To byla výzva. Nebýt té nabídky, jazz na tak vysoké úrovni jsem možná nehrál.

Velebný vás prý přivedl i ke komponování?
Kája měl snad každý druhý měsíc natáčení v rádiu a byl tak kamarádský, že občas na zkoušce řekl: "Pánové, blíží se natáčení, napište každý nějakou písničku." Ta důvěra, vložená do spoluhráčů, byla velmi inspirativní, proto jsem začal psát. S prvními pokusy mi Kája navíc pomáhal a za to jsem mu nesmírně vděčný.

Ve svém Triu také nutíte spoluhráče komponovat?
Neřekl bych, že nutím, ale Velebného vzor ve mně zůstal hluboce zakořeněný. Všechno v kapele se snažím dělit na tři díly, repertoár i honoráře.

V 70. a 80. letech jste byl patnáct let členem Tanečního orchestru Československého rozhlasu a tím pádem i personálně totožného Jazzového orchestru Československého rozhlasu. Přiznám se, že si nedovedu dost dobře představit situaci muzikanta, který ráno natáčí popík a večer náročný jazz. Nebyla to trochu schizofrenní situace?
Je pravda, že tenkrát byla muzika žánrově hodně rozvrstvená, muzikanti z různých hudebních stylů se mezi sebou často neměli rádi. Já ale do TOČR nastoupil hlavně proto, že tam byli vynikající jazzmeni a že jsme měli šanci sestavit si jiná seskupení. Taky jsme měli čas vždycky ve stejnou dobu a dát dohromady ansámbl nebyl problém. V rozhlase tak mohly vzniknout skvělé kapely, jako Jazz Cellula, Karel Růžička Quartet. Ale on i ten TOČR po sobě zanechal spoustu dobrých nahrávek. Když nás vysílal Willis Conover, asi jsme něco uměli.

Encyklopedická vsuvka pro méně obeznámené čtenáře: Willis Conover byl americký rozhlasový publicista, od roku 1954 vysílající pořad Music USA, který měl celosvětový význam pro popularizaci jazzu.
Conover byl pro nás bůh, který nám dával jazzovou potravu. Tenkrát nebyla možnost studovat jazz, žádné školy neexistovaly. Tak jsme si nahrávali pořady Willise Conovera a podle nich se pak učili jazz sami hrát. Ale abych se vrátil k otázce... O schizofrenii bych nemluvil, bylo to tak, že pop nám vydělal trošku peněz a my měli čas a klid na to, hrát si své buď v malých, nebo ve velkých kapelách. Navíc byla možnost komponovat. Tenkrát jsem začal psát i pro big band.

Vedle působení pod křídly Čs. rozhlasu jste v té době mohl spolupracovat prakticky s každým, kdo u nás v jazzu něco znamenal, včetně Růžičky, Décziho, Stivína, Daška. Zní to skoro idylicky. Jaká to byla doba? Obecně se traduje, že režim nechával jazzové muzikanty na pokoji.

Určitě jsme měli štěstí, cenzura se nás tolik netýkala, a když, tak v maličkostech, kterým jsme se mohli zasmát. Větší trable byly s Pragokoncertem. Jeho úředníci za nás jednou odepsali pořadatelům v zahraničí, že naše kapela bohužel nemá čas na jejich festival přijet. Když jsme na to samé místo přijeli napřesrok, slyšeli jsme ze všech stran, jaká je to škoda, že jsme loni nemohli. A my ani netušili, že nás někam pozvali. Jindy jsme s Emilem Viklickým, Frantou Uhlířem a Joem Newmanem, skvělým americkým trumpetistou, hráli v Praze a pak dostali pozvání na koncert do Rakouska. Na hranicích vyšlo najevo, že moje výjezdní doložka se týká Německa a ne Rakouska. Hodiny nás tam dusili, až v pět ráno Emil povídá, že je zvědavý, jak to druhý den rozmáznou v rakouských novinách. Byla to doba kauzy Jazzová sekce... Ta Emilova poznámka je rozhýbala, hned volali na ministerstvo a nakonec jsem dostal výjimku.

Ve své kariéře jste se ve studiu či na pódiích potkal s řadou světových jazzových es, například s Johnem Surmanem, "Tootsem" Thielemansem nebo Tonym Scottem. Které té spolupráce si s odstupem let považujete asi nejvíc?
Docela rád vzpomínám na Tonyho Scotta. Ten přijel do Prahy zrovna v době, kdy Karel Velebný havaroval - stihli jsme ho jen navštívit v nemocnici a pak šli rovnou na pódium. Taky bez zkoušky. Nedávno ten koncert opakovali v televizi a bylo úžasné sledovat, jak Tony dovedl vyhecovat spoluhráče, v tomto případě Luďka Švábenského nebo Káju Vejvodu, k výkonům, které by asi normálně nepředvedli. Někteří jazzoví sólisté jsou zkrátka osobnosti a na ostatní nezívají. Udělají atmosféru. Napadá mě ještě Sonny Costanzo. V rádiu mám od něj nahrané dvě skladby, které jsem napsal pro své dcery, a Sonny mi na nich troubí sólo. Taky Thielemans "hochy z východu" nepodceňoval, všechno bylo na kamarádské bázi. Nebo Dave Friedman, vynikající vibrafonista...

Jak vás tak poslouchám, muselo pro vás být začátkem devadesátých let hodně těžké opustit jazzovou scénu a stát se "správcem" hudebního dědictví vašeho otce...
Trochu mě to mrzelo, ale člověk nemůže stačit všechno. Táta ve světě docílil něčeho, co se málokomu kdy podaří, a já to nechtěl nechat ladem. Jeho odkaz byl rozsáhlý a byl by hřích dělat, že neexistuje. Udělal jsem pro to maximum, co jsem mohl, jenže to zabralo deset let práce.

Je zvláštní, že muzikantské geny jste podědil po předním autorovi české lidovky. Jak se vlastně váš tatínek tvářil na to, že máte trochu jiné stylové "vyznání"?
Rozhodně mě nijak neovlivňoval. Já vyrůstal na konzervatoři mezi jazzmeny a jazz mě naprosto pohltil. Nedovedl jsem si představit, že bych se bez něj v životě obešel. Kdybych měl možnost pokračovat v rodinné tradici, kdo ví, třeba bych už tenkrát dělal jinou muziku než jazz. Jenže mně se nemohlo stát to, co tátovi, kterému jeho otec a můj děda předal kapelu. Táta byl totiž nucen svůj orchestr rozpustit už v roce 1948. Rušily se živnostenské listy a jeho kapelnická živnost padla. Dokonce musel jít dělat do fabriky. Autor Škoda lásky pracoval devět let jako skladník v ČKD.

Je pěkné, že jste k jeho odkazu nepřistoupil jako archivář, ale jako aktivní muzikant. Tím jste tedy rodinnou tradici nakonec přece jen zachoval.
Spíš bych řekl prodloužil. Já už jsem v našem rodu čtvrtá generace, která se zabývá hudbou, a tomu archivářství se věnuje hlavně můj brácha Jaromír a trochu i Jiří. Já jsem se rozhodl, že tátu tak trochu napodobím. Udělal jsem dva orchestry, jako měl on. Jednak dechovou kapelu a pak Salonní orchestr, kterému táta říkal "štrajch". Repertoár těch souborů se skládá z otcových nejslavnějších, ale i z méně známých skladeb. Hrajeme samozřejmě taky věci jiných autorů.

Jak reagují skalní dechovkáři na to, že jim hraje jazzman?
Ohlasy jsou skvělé. Teď jsem hrál se Salonním orchestrem na Kmochově Kolíně a úspěch byl velký. Starostka Kolína dokonce dostala nadšené dopisy, jeden z nich od Američana, který má snad všechny moje desky. Je zázračné pozorovat, jak ve světě platíme za dechovkovou velmoc. O to smutnější je, že Česká televize tu hudbu skoro nenávidí, nevěnuje se jí a nevysílá ji. Tomu nerozumím.

Možná je to tím, že pořady s touto hudbou se vyznačují, mírně řečeno, jistou nenápaditostí.
Souhlasím, ale proč to má odnést ta hudba? Vezměte si, že jistý Ernst Mosch, což byl geniální muzikant a ještě geniálnější obchodník, prodal v Německu čtyřicet milionů nosičů s českou lidovkou! Slyšíte dobře, čtyřicet milionů. Měl v Čechách své lidi, kteří mu vybírali nejhezčí a nejslavnější české písničky. Pak si je odvezl do Německa, dal jim jiný název a nechal je znovu otextovat, až málokdo tušil, že slyší českou hudbu. Došlo to tak daleko, že ten Mosch hrál s dechovkou v Carnegie Hall, což mu může závidět leckterá popová hvězda.

Vzhledem k tomu, že váš otec zemřel až koncem osmdesátých let, měli jste dost času na společné muzicírování. On prý hrával na křídlovku a housle - nezkusili jste někdy něco napsat společně?
Jako kluk jsem s tátou hrával, i když už to nebyla jeho kapela, ale vzpomínám, že mi dával radu: " Kdybys někdy něco psal, tak nezapomeň na hezkou melodii, dynamiku a rytmus." Ale za tátova života mě ani ve snu nenapadlo, že budu jednou psát polky, valčíky, dokonce pochody. Až když zemřel, napsal jsem pár věcí, které měly docela úspěch. Založil jsem si tedy vlastní hudební nakladatelství a rozesílám po světě svoje skladby. Ať posoudí posluchači, jestli to dělám dobře nebo špatně. Ale snad jsem se do tátova stylu trochu trefil, i když on mi nasadil laťku tak vysoko, že ji asi nikdy nepřeskočím.

Obloukem se nyní můžeme vrátit k pánovi, o kterém jsme si povídali hned na začátku našeho rozhovoru. Ví Benny Bailey, kdo napsal Beer Barrel Polka?
Já myslím, že ano, i když jsme o tom nikdy nemluvili. Škoda lásky je ale písnička, kterou si celý svět přivlastňuje a ne všichni vědí, že ji napsal můj tatínek. Je to jistě i tím, že otec byl neskutečně skromný člověk, kterému nikdy nešlo o peníze. Byl rád, že se jeho hudba hraje, ale absolutně nevěděl, jak věci fungují, co jsou třeba nakladatelská nebo autorská práva. Kdyby tomu všemu rozuměl, byl by na tom za svého života asi mnohem líp.

MILAN ŠEFL
Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ